... Kdo vi kolik slz je ukryto za jednim usmevem, kdo vi kolik bolesti je ukryto za kouskem radosti ...

Útěk

19. září 2006 v 20:53 | KnoTka |  Básničky
Jsem nic,
co se brodí v šeru,
nechci víc,
než vědět, čím své srdce deru...

Duše naplněná steskem,
která již vzdala své dlouhé pátrání,
šla za štěstím a leskem
v očích sepsaným perem vraním.

Tělo, co cítí beznaděj,
zrak, co zakryl se tmou,
chci jen vědět, co je životní děj
a ne se jen dívat, kam jiní jdou..

Na kůži přiložím si ostří nože,
zabořím jej a doluji rozcestí,
načež vypluje moře krve,
razící si cestu až na smrtelné scestí..

Zasáhne mne ulehčující pocit,
ospalost mé tělo hladí,
což nikdo nemá pochopení pro cit,
kvůli němuž prázdnota se mnou ladí??

Poletuji kdesi v temném světě,
šepot slyším v dáli,
proč se vacím k té osudné větě,
kdy zjistila jsem, že v sobě nejsem?

Zda-li si na mne někdo vzpomene,
až do náhrobního kamene vyryo bude mé jméno, které postrádám?

Hroutím se do rudého moře,
zkrvavený nůž s cinkotem dopadá na zem,
odplouvám do tmy na hořícím voře,
a oči mi spadnou rázem..

Lidé přiběhli ke mně,
vzpomněli si, že jsem žila,
zvedají tělo ze země,
jako struna praskla mi žíla.

Proč jsem zajímavá až teď,
když utíkám do prázdnoty?
Řekla jsem si totiž: ,,Leť!,
nemáš žádné hodnoty!"

Vadila jsem všem, co o mě zavadili,
všem, co mi darovali odpudivý pohled,
byla jsem kytka, kterou nezalili
a nebrali na ní ohled.

Zvadla a už se nevrátí,
zahrabe se do hlíny,
život se z ní vytratí,
oddá se moci chladu a zimy.

Prchla jsem ze světa jako srab
před zostuzením, co mě provází,
jsem kamenný, starý hrad,
co na život již nevsází...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama