... Kdo vi kolik slz je ukryto za jednim usmevem, kdo vi kolik bolesti je ukryto za kouskem radosti ...

Ponurá neděle

6. listopadu 2006 v 19:35 | KnoTka |  Cizí díla
Ponurá neděle

Za oknem řádil silný vítr. Větve stromů se pod náporem větru prohýaly. Listí šustělo velmi hlasitě. On to však moc nevnímal. Tiše ležel na posteli, zpola přikrytý dekou. Do uší mu hrála pořád jedna a ta samá píseň. Jedna píseň stále dokola. Ta píseň, plná žalu. Dýchal velmi mělce, to ten zpěv. Ten tíživý zpěv plný žalu, doprovázený klavírem. Proto se nemohl pořádně nadechnout. Tížil jej žal. Ale čí žal? Žal zpěváka, nebo jeho vlastní? Dlouho nad tím přemýšlel. Tížilo ho obojí. Venku dál listí bojovalo proti větru. Záclona nad jeho hlavou se lehce pohupovala, to když do ní foukl vítr. Byly to malé pohyby, ale jej děsil každý z nich. Každý malý zhoup záclony. Každé šustnutí listu. Měl strach, bál se, ale čeho? Nebo snad koho? Ta píseň! Ta píseň za to mohla. V tom začalo za oknem pršet. Jeho strach se násobil s každým dopadem kapky vody na parapet okna. Čeho se bojí? Ani sám to neví.
Hodina střídala hodinu a on nezamhouřil oko ani na vteřinu. Strach mu to nedovolil. Všude panovala tma, jen někde, když světlo z ulice prosvitlo skrze záclonu. byl písek světla na stropě. Když zavřel oči, cítil, jak nad ním někdo stojí. Rychle oči otevřel a vžd nikoho neviděl. Vždy to byl jen pocit. Ale jakto? Nikdy takové pocity neměl. Nikdy se sám o sebe nebál. Když záclona zaclonila pruh světla na stropě, zdálo se mu, že se někdo prodírá oknem k němu. Věděl, že ej to blbost, ael vždy se podíval na okno. Vždyť bydlí v sedmén patře. Pohlédl směrem ke skříni. "Co to?..", vyhrkl, ale hned se vzpamatoval. Obrys, který viděl, nebylo nic víc než jeho pověšená košile, alespoň si to myslel a pevně v to věřil. Slyšel být zvony. Jedenáct. Ještě hodinu bude sobota... Ať se snažil sebevíc, klížily se mu oči, až je zavřel úplně. V tom slyšel hvizd nože, jak mu míří k srdci. Rychle otevřel oči. nikde nikdo. Nic se nezměnilo, jen.. Co se to blýská na stole? Ať se snažil jak chtěl, nerozeznal to, asi byl tak ospaly, proto natáhl ruku pro ten předmět. Když se dotkl, ucítil palčivou bolest v prstu.Pořezal se. "Žiletka?" řekl si zděšeně. "Ale vždyť já jí tam určitě nedal." říkal si, ale přestával si věřit. Kdo jiný by to tam mohl dát než on? Nikdo. Únava mu zavřela oči a usnul. Spal tvrdým spánkem.
Když se ráno vzbudil, všiml si žiletky od krve. Pohlédl na svůj prst. Ano, řízl se o ní. Zasmál se svému nočnímu bláznění. Oblék se a šel pracovat.
.. ..

Zase měsíc vystřídal slunce na pouti skrze oblohu. tma se začala drát i do těch nejmenších uliček. On ulehal na postel. Celá noc se opakovala. Venku řádil vichr. Větve stromů praskaly a padaly s duněním na zem. On ležel na posteli, zpocený jako nikdy dříve. Listí mu naráželo do okna. Světlo z ulice mu na stropě tvořilo divné znaky. Bál se, že se mu něco stane, že mu někdo ublíží, nebo ho někdo zabije. V tom světlo vytvořilo na prosklených dveřích jeho ložnice postavu. Avšak hned se uklidnil. Vše přisuzoval jeho fantazii a hříčce světla. Najednou něco ťuklo do skla. Se zleknutím zjistil, že vítr zvedl klacek ze země a udeřil jím do skla jeho okna. Aspoň tak si to vysvětloval. Když v tom zaznělo další, teď už silnější, ťuknutí. Teď s hrůzou zjistil, že nic neťuká na sklo okna, ale do skla u dvěří do jeho ložnice! Ale co to může být? Vždyť je v bytě sám! Pomalu se zvedal z postele a celý bledý přicházel blíže ke dveřím. Uchopil kliku a najednou cosik : "Ťuk, ťuk, ťuk, ťuk, ťuk, ťuk, ťuk, ťuk, ťuk, ťuk, ťuk" na sklo dvěří. "Blázním?" řekl si vyděšeně. Lehce držel kliku, když si všiml, že sama sklouzává dolů a dveře se pomalu se skřípotem otevírají. Ztuhnul hrůzou. Co viděl, jakoby mu vrazilo kudlu do úst. Nemohl se nadechnout, lapal bezvýsledně po dechu. Viděl mrtvolně bledý obličej. Žena, či muž, toho si nevšímal. Podařilo se mu o krok ustoupit. Postava šla za ním. Podařilo se mu lehce nadechnout a vyrazil ze sebe šepotem "Smrt..". Teď už dělal rychleji kroky vzad, když v tom ucítěl okraj otevřeného okna. Cosi mu blesklo v očích. "Nikdy mne, Smrti, nedostaneš.", vyhrkl ze sebe, otočil se, vyškrábal se na parapet okna a skočil. Pád byl krátký, ale mu se celý život odehrál před očima znovu. Stačil jen říci: "Vždyť..". Celá ulice ztichla, i vítr přestal foukat, jen proto, aby se zvuk lámajících kostí dostal do každého koutu. Lidé jen v županech vybíhali z domů a obestoupili mrtvoru ležící v krvi. Všichni stáli tiše a pozorovali, jak vítr roznáší listí ze stromů. Sledovali, jak listí padá na mrtvolu.. Sledovali, jak se kaluž krve zvětšuje, když někdo pravil: "Ponurá neděle.." a z dálky sem proniklo tiché zvonění zvůnů: Jedna, dvě, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm, devět, deset, jedenáct, dvanáct..

Autor: TzG
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama