... Kdo vi kolik slz je ukryto za jednim usmevem, kdo vi kolik bolesti je ukryto za kouskem radosti ...

Tak blízko ...

20. listopadu 2006 v 22:48 | KnoTka |  Cizí díla
Ležela ve tme na své posteli a zpívala si svoji oblíbenou píseň kterou měla nastavenou v přehrávači. "So close, no matter how far..." vycházel tichý zpěv z jejich úst. Byla tak blízko... Jen tak ležela. Ležela klidně. Nic ji nemohli zastavit v tom, co se chystala udělat. Ani ona nemohla zastavit proud myšlenek v hlavě. Všichni ji ponižovali a těch pár přátel co měla - ti to snad pochopí. A co její rodina? Netušila co bude následovat, ale toužila to poznat. Sáhla po nabroušeném noži. Chvíli jen tak prozkoumávala jeho kontury, i když už je dávno dobře znala. Ten nůž ukrývala stejně jako všechny své jizvy. Měla je od svých trápení. Pokaždé, když ji ostří nože zajelo pod kůži pocítila palčivou bolest. Milovala ji. Fyzická bolest jí pomáhala přemíhat to, co bolelo o tolik víc - uvnitř sebe samé. Měla poraněnou duši. Jizvy na jejím předloktí byly sice hluboké, ale ne tak hluboké jako jizvy na duši co se nikdy nezacelí. Teďtochtěla ukončit. Nikomu nebude scházet. Ještě chvíli přemýšlela jestli napsat dopis na rozloučenou. Nenapsala. Chtěla to co nejdřív ukončit, dřív, než přijde její bratr. Měla ho tolik ráda. Stejně jako svojí nejlepší kamarádku, rodinu, hudbu.... a zase ten stejný pocit - chtěla se s něma všema rozloučit... Přiložila si nůž na své zápěstí a jedním řezem si podřezala žíly. Teplá krev jí stékala po ruce, kterou držela před očima nad sebou. Krev jí potřísnila i obličej. Byla jako zhyponotizovaná. Chvíli držela poraněnou a zakrvácenou ruku před sebou. Najednou ji spustila. Začala se vznášet. Byla čím dál více uvolněnější. Otevřely se dveře. Její bratr právě přišel. Rozsvítil a řekl "Čau!". Nic. Žádná odpověď. Podíval se na ni. Ještě žila. Ona na něj pohlédla taktéž. Vzpamatoval se a přiběhl ke své sestře. Klekl si k ní. Snad věděl, že už jí není pomoci. Hladil ji po tváři a vlasech. Jeho slzy se mísily s její krví. Plakala také. Z posledních sil na něj upřela oči. Chtěla mu říct, jak moc ho má ráda. Že bude napořád s ním. Jako strážný anděl. Znovu zazpívala "So close, no matter how far. Couldn´t be much more from the heart. Forever...". S posledním výdechem ji klesla hruď. Až teď si uvědomil, jak moc jí má rád. Nevědomky ji ubližoval tak jako kažý jiný, když ji neprojevoval žádnou lásku. Tolik jí měl rád. Ona jeho také. Plakal ještě dlouho do noci u její postele. Držel jí za ruku. Jeho slzy stále stékaly po sestřině zaschlé krvi. A v přehrávači zněla pořád ta samá píseň: "So close, no matter how far..."


-------------------------
Kdyz jsem to prfne cetla mela sem slzy v ocich... kazdopadne doufam ze se autorka nebude zlobit... ODKAZ
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 TzG TzG | E-mail | Web | 21. listopadu 2006 v 20:32 | Reagovat

Opravdu pěkný článek. autor si zasluhuje můj plný obdiv a skláním před ní svá strohá a bolavá záda až k zemi černé.

2 barkylarky barkylarky | Web | 22. listopadu 2006 v 16:57 | Reagovat

Zlobit se nebude, naopak je velmi ráda, že její dílo je prezentováno dál ;)

3 Kryšna Kryšna | E-mail | Web | 23. listopadu 2006 v 21:15 | Reagovat

Moc krásná povídka... Dojala mě... A dosti vyjadřuje mé pocity.. jenže já doufám že už se nikdy nedostanu do takové žumpy v jaké jsem byl... abych už nikdy neuvažoval o takové věci...

Ještě jednou děkuji za ten příběh...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama