... Kdo vi kolik slz je ukryto za jednim usmevem, kdo vi kolik bolesti je ukryto za kouskem radosti ...

Duben 2007

Štafeta

9. dubna 2007 v 19:10 | KnoTka |  K přemýšlení
Převzato od Draculky

Je někdo na světě, kdo o tobě ví úplně, úplně všechno? Někdo, jako tvoje zpovědnice?
Úplně všechno zřejmě ne, ale hodně určitě jo...
Kolik opravdových přátel kolem sebe máš?
Opravdových? Dva, možná tři...
Co si tě napadne pod slovem "Anděl"? Představuje smutek nebo nevinnost a něžnost??
Nevinnost a něžnost
Co (?) pod slovem "Smrt"?
Smrt? Konec všeho, osvobozující konec...
Myslíš, že až jednou přijde tvá osudová chvíle, že se později znovu narodíš?? Zkrátka, věříš na posmrtný život?!
Ne, nevěřím
Věříš, nebo si to alespoň myslíš, že žije ve vesmíru jiná "populace" lidí??
nevěřím..
a kdo chce muže pokračovat... ale taky nemusi...

Vzpomínky

9. dubna 2007 v 18:47 | KnoTka |  Moje depky
Tak mě to zase jednou po dlouhé době chytlo... Moje vzpomínky... Já vím nemám proč vzpomínat, vždyť žiju celkem spokojeným životem... Mám kluka kterého miluju, rodiče kteří o mě mají zájem a taky mám tu čest, že můžu o pár lidech říct, že jsou mí skuteční přátelé... Mám madlenku, mojí madlenku... ano, jsem strašně majetnická, já vím, ale já ji miluju...Mám Peťu,toho taky miluju... A taky si občas říkám, mám Toma, kterého mám sakra ráda... Už pro ty tři lidi bych neměla a nechci vzpomínat, ale nejde to...
Je zajímavé, v čem všem mohou být ukryté vzpomínky..
...


Milovat znamená trpět, toužit a předstírat! Trpět ze štěstí druhého, toužit po tom, kdo nikdy nebude náš a předstírat smích, když srdce krvácí.


16.3.2007 jsem ten autobus viděla po čtyřech letech... V životě jsem si nemyslela, že ve mě pouhá hmotná věc může vyvolat tolik vzpomínek. Vzpomínek na někoho, kterého jsem potkala před čtyřmi lety a který je spjatý s autobusem... Jak moc ráda bych tu dobu vrátila... Ale už nikdy bych si nechtěla vytrpět to, co jsem si prožila. Před čtyřmi lety jsem hodně dlouho usínala s pocitem naprostého zoufalství a mladé zamilovanosti do nedosažitelného cíle. Teď, konečně šťastná, vzpomínky vymazány, se mojí drazí rodiče rozhodnou jet na víkend do Rakouských Alp , a mě, ač neradu vzít sebou. Den před odjezdem mi byla sdělena zajímavá zpráva. Autobus bude řídit Zdeněk. Ano, ten Zdeněk.
S prvním spatřením autobusu se ozvala první vzpomínka, poprvé bodlo u srdce a poprvé sem si uvědomila, že už jsem ho nikdy neměla potkat.
A tak se teď topím ve vzpomínkách jak na Rakousko, tak na naše první setkání před čtyřmi lety na cestě do Španělska... A jsem strašně ráda, že už je to všechno za mnou. Vzpomínky jsou bolestivé, někdy i smutné, radostné...
Ale není přítomnost krásná? Peťo, miluju tě.
...Očí vidí,
srdce pláče,
srdce cítí,
rozum skáče...