... Kdo vi kolik slz je ukryto za jednim usmevem, kdo vi kolik bolesti je ukryto za kouskem radosti ...

Květen 2007

Španělsko - dovolená

30. května 2007 v 20:44 | KnoTka |  Zajímavosti
Haaa a je to tady jedeme do Španelska!! Uz potreti.. skvele...

Jj nemuzu se dockat.. Po ceste rakouske jezero... Monako... pag 14 dnu Spanelska..a po ceste zpatky Benatky a italske jezero.. No neni to nadhera?

Kde jedeme?
Jedeme na pobřeží Španělska, které se jmenuje Costa Dorada. Pro Costa Dorada (Zlaté pobřeží) ležící jižně od Barcelony jsou charakteristické dlouhé písečné pláže. Kromě zlatavých pláží, sluníčka a zábavy nabízí Costa Dorada také řadu historických a kulturních památek, které návštěvníci najdou zejména v Tarragoně. Za návštěvu stojí také malé romantické městečko Sitges. Costa Dorada je nádherná destinace, která nenabízí jen úžasné pobřeží, ale turisté se zde mohou věnovat i různým sportovním či kulturním aktivitám.
Letovisko , kde budeme ubytovaní se jmenuje La Pineda, a letos v něm už budeme potřetí. Kolem celého pobřeží se nachází bruslařská dráha. La Pineda je samostatnou částí Salou. S centrem města, které je vzdáleno cca 5 km, je spojena pravidelnou městskou dopravou. La Pineda je vyhledávána pro její příjemné písečné pláže. Pozvolný sestup mořského dna umožňuje bezpečné koupání i nejmenším dětem. Letovisko je klidnější než nedaleké rušné Salou a proto je
vyhledáváno zejména těmi, kteří touží po příjemném odpočinku s trochou zábavy, večerními procházkami, posezením v typických barech či hospůdkách.


Co navštívíme?

Po cestě je zastávka v rakouských Alpách a koupání v místním jezeru Wörther-see. Poté celodenní zástávka v Monacu - Monte Carlo.

Ve Španělsku nás čekají výlety do Aquopolisu, kterému je součástí delfinárium.


Potom celodení výlet do Barcelony, kde se půjdeme podívat na známý stadión New Camp a do podmořského akvária.
Poslední výlet je do Port Aventury. Na ten se taky těším nejvíce. Je to největší evropský zábavný park. Port Aventura je tématický park ve stylu Disneylandu, vytvořený filmovým studiem Universal Studios. Park je rozdělen do tzv. pěti světů.

Daleký západ je nejzajímavější svou celodřevěnou atrakcí Stampida Wooden. Dále jsou zde k vidění westernová představení, ve kterých většinou v hlavní roli bývají kaskadéři a jejich "vyloupení banky". Celý "svět" je ve stylu country. Tzn. dřevěné baráčky, ostré jídlo a pistole.
Další zemí je Čína, do které se vstupuje přímo přes velkou čínskou zeď. Nejžádanější atrakcí čínské
části parku je atrakce Dragon Khan, který se označuje jako první celosvětový podnos s osmi opaky. Česky to znamená, že má nejvíce výkrutů na světě. Jela sem na něm nesčetněkrát a musím uznat, že to je asi můj největší zážitek z návštěvy celého parku. Dále se v čínské části nacházejí restaurace ve kterých se tančí Can-can a jí čínská kuchyně. Dále je tam spousta atrakcí ve tvaru draka atd. Nachází se zde taky typický řetízkový kolotoč.
Další zemí je Středomoří. Toto je vstupní část parku, ve které se nachází velké jezero, na kterém se v době uzavření parku pořádá ohňostroj a velkolepá show. Po jezeru se můžete projet i lodí.

Ve středomoří je i nástupní stanice vlaku, který projíždí celým parkem. Podle oficiálního webu parku bude letos ve středomoří představena nová atrakce, a to Furius Baco.
Potom Polynésie. V polynésii se náchází známá atrakce Tutuki Splash, kterou známe třeba ze seriálu Tak jde čas. Další, menší atrakce se jmenuje tami-tami. Je to takové menší vydání atrakce Dragon Khan.
Potom se tady ještě nachází typická česká houpací loď, akorát v takovém indiánském provedení. Hodně se mi v téhle zemi líbilo polynéské vystoupení.
Poslení zemí je Mexico. V Mexiku se nachází atrakce Hurakan Kondor, která se v lokalitě parku nachází teprve dva ro ky. Hurakan Kondor je 100 m volným pádem.
Dále se tu nachází typická housenková dráha. V Mexicu je spousta restaurací s mexickými jídly jako jsou ostré fazole, tortilly atd.
Na zpáteční cestě nás ještě čeká návštěva Benátek a koupání v italském jezeru.

Už se moc těším.. akorát... autobus bude opět řídít ten no... viz. odkaz.

Moje první schůzka

24. května 2007 v 19:44 | KnoTka |  Humoristické povídky
Na svou první schůzku jsem se připravoval velmi pečlivě. Nejprve jsem se dokonale omyl, pamětliv slov pana učitele Čolka, který s oblibou říkával: »Les dělá ozvěna, vůně gentlemana.« Potom jsem si vyrazil louskáčkem na ořechy dvojku vlevo nahoře, abych mohl ohromit svoji vyvolenou pionýrku Annu Ženbourovou pliváním skrz mezeru v zubech přes plot. Přirozeně že jsem před rodinnými příslušníky své přípravy tajil. Pouze na sestře jsem si chtěl ověřit nějaké reakce, a proto jsem se jí optal, co by dělala, kdyby ji někdo nečekaně políbil. Ona mi odpověděla, že žádné peníze nemá, abych nežebral, že už jsem s tím trapnej. Ujistil jsem ji, že mi nejde tentokrát o peníze, a co by tedy dělala, kdyby šla normálně přírodou a někdo jí dal pusu. Sestra se zamyslela a pravila, že by podle ní mohly nastat jen dvě situace. Buď by dotyčného jako řádné a poctivé děvče inzultovala se slovy:
»Nech si důvěrnosti, odporný individualisto, já patřím kolektivu,« anebo by polibek zdánlivě opětovala a přitom odcizila zvrhlíkovi občanský průkaz, který by pak odevzdala na nejbližším okrsku VB. Po tomto skvělém ponaučení jsem si na rande občanský průkaz nevzal.
Na schůzku jsem přišel přesně. Ne tak Anna Ženbourová. Ta přišla až za 67 minut, ale zato s sebou vedla mladšího bratra Vincka po straně pravé a na vodítku po straně levé žíhanou dogu. Na první pohled mě upoutalo, že Vincek i doga mají podobný chrup. Anna se omlouvala, že jde pozdě, neboť prý byla se psem na očkování proti vzteklině. Pravil jsem, že mi to nevadí, že nikam nespěchám, že je mi teprve patnáct. Vtom mě žíhaná doga přátelsky kousla do sedacího svalu, čemuž se malý Vincek nadšeně chechtal. To mě dopálilo. Počkej, ty blbečku, pomyslel jsem si, a mezitím co jsem šplhounsky chválil chrup naštěstí očkované dogy, šlápl jsem mu tvrdě na nohu.
»Dávej pozor, vole,« řekl Vincek a bodl mě hřebíkem do stehna.
Pochopil jsem, že bude lepší, když s ním pro příště nebudu vyhledávat spory, a v duchu jsem zalitoval, že nebyl očkován společně s dogou.
»Půjdeme?« otázala se Anička.
»Půjdeme třeba do parku,« navrhoval jsem duchapřítomně. Vincek se začal hádat s Aničkou, že mě klidně vezme kamenem do hlavy a že ani nepípnu, protože jsem do ní tvrdej. Spor vyhrál Vincek, který vzal dlažku a dal mi ji potěžkat. Pravil jsem, že je pěkná, a když jsem ji vracel, byla zabalena do desetikoruny. Podíval se na ni, pak na mě a tiše řekl:
»Hamoune, Brázda dává dvacet!« Ale přesto diskrétně odešel. Chtěl jsem Aničku políbit, ale zapomněl jsem na dogu. Ta ovšem nezapomněla na mne, a protože jsem se jí asi líbil, roztrhla mi plášť.
»Promiň,« řekla Anička a dogu okřikla:
»To není diverzant, Kleopatro.« Teprve nyní jsem si uvědomil, že mi před časem Anička vyprávěla, jak dostala k svátku psa od pohraničníků, s kterými má její pionýrský oddíl družbu.
»To je v pořádku,« řekl jsem, »stejně si chci dát kabát zkrátit.« Doga byla zřejmě chápavá, neboť mi v tom okamžiku zkrátila plášť tak dokonale, že mi zbyly jen rukávy
»To nevadí,« volal jsem znovu, »nepotřebuji vlastně kabátek vůbec, vždyť je skoro jaro.« A nesl jsem chatrné zbytky pláště přes ruku, doufaje, že z toho doma spíchnu aspoň penál.
»To je divné, co to zvíře má,« řekla Anička, dívajíc se, jak doga vrčí.
»Nezabýval ses někdy myšlenkami na pašování přes hranice?«
»Kdepak, naopak,« pravil jsem rychle, protože po mně opět Kleopatra nebezpečně vyjela.
»Což dát pejskovi náhubek?« navrhl jsem nesměle a v očích jsem už měl panický strach.
»Proč?« řekla Anička, »vždyť je krotká.«
»Velmi krotká,« uznal jsem, ale jelikož se doga Aničce vytrhla, rozběhl jsem se zoufale k fontáně, která je památná tím, že na ni před měsícem přinutili chuligáni vylézt lékárníka Mnišku a křičet, že veškerý prášky jsou svinstvo. Mezi dogou a koupelí volil jsem koupel. Topícího se mě vylovil po delší chvíli hlídač parku, který moji lázeň ovšem považoval za recesi. Asi čtvrt hodiny mě udržoval hráběma v kašně, svolávaje lidi, aby se šli podívat, že zas mládež provokuje. Teprve když jsem byl všeobecně odsouzen, se uklidnil, vybral od lidí z davu, který se na mě díval, po pětikoruně a odešel uhrabovat cestičky. Vydrápal jsem se se zbytkem sil z tůňky. Měl jsem štěstí, že v davu byl lékař, jenž mě na místě ošetřil a vyrval z rukou staré paní, která mě chtěla upálit, aby byl úrodný rok. Měla smůlu (anebo se znala s »králem Šumavy«), neboť ji nyní hnala doga směrem ke konečné sedmičky Nic zlého jsem té dobré ženě nepřál, ale byl jsem rád, že jsem konečně s Aničkou sám.
»Budeme si povídat,« slíbil jsem zoufale a chtěl jsem ji obejmout. Vtom jsem dostal cihlou do zad.
»Za deset korun toho bylo dost,« blížil se Vincek a mával prakem. Z druhé strany přibíhala doga a hnala před sebou členy klubu českých turistů, kteří se provinili pouze tím, že se zrovna vraceli z Rozvadova. Další sled událostí si přesně nepamatuji. Vím jenom, že hlídač mrštil po Vinckovi rýč, neboť ten šlapal po kytičkách, doga nahnala turisty do řeky k velké radosti otužilců, kteří se domnívali, že je to výsledek jejich náborové akce, a začala znovu žertovat se mnou. Vincek poranil hlídači nohu, ale ten byl i na jedné nebezpečný, přískoky vyrazil ke mně, a když zjistil, že nemám občanský průkaz, demoloval mě postřikem na mšice, volaje:
»Chuligáni vyhubím, jako že jsem Antonín!«
Pak jsem omdlel. Když jsem se probral z bezvědomí, byla Anička již provdána. Od té doby první schůzky vynechávám a chodím rovnou na druhou.

Šimek & Grosmann - Moje první schůzka

Maturitní večírek

24. května 2007 v 19:43 | KnoTka |  Humoristické povídky
Složí-li člověk maturitu, zařadí se rázem mezi vážené občany a čekají ho různé výhody, kterých analfabet nikdy nepozná. Maturant bez obtíží čte, lze ho jen těžko ošidit při placení v lokále, nehledě k tomu, že umí i psát a tak může v případě potřeby informovat své rodiče, že čekají vnouče. Přitom ovšem je třeba říci, že na samotném maturitním vysvědčení ani tolik nezáleží. Tato listina se stejně brzy ohmatá, nehledě k tomu, že správně rozlitá, hutná omáčka hravě překryje známky, které pokládáme za nespravedlivé. Všichni ti, kdož složili zkoušku dospělosti mi dosvědčí, že ze všech maturitních formalit je nejdůležitější večírek, který je pravým vyvrcholením studijních let. Člověk brzy zapomene na trapné chvíle před zkušební komisí a ironické poznámky profesorů, ale co mu utkví v paměti, je právě večírek na rozloučenou, pořádaný zpola ilegálně zpravidla ve vinárně nevalné pověsti.
Náš dýchánek ve vinném sklípku U šišky měl zpočátku důstojný průběh. Dostavil se i náš třídní profesor Pavel Bakoun. Nutno konstatovat, že se choval úplně jinak, než za katedrou. Záhy si povolil kravatu, rozšněroval boty a nevyhýbal se tanci ani vínu. Bylo zkrátka vidět, že i on si po maturitách oddechl. A právem, neboť jsme nebyly zrovna třídou géniů. Při naších znalostech mohl jen málokdo počítat se studiem na vysoké škole a většina bude ráda, když se uchytí alespoň u dráhy, spoléhaje na nevlastního otce spolužáka Fouska, který jezdil po peróně s ještěrkou a slíbil všem protekci. Po deváté hodině došlo U šišky k prvnímu trapnému incidentu. Naši večeři, to jest kotlet, zanesl číšník omylem do vedlejšího salonku, kde ten večer hnízdil Klub přátel ptactva, a my dostali jejich menu, krupičnou kaši. Kdybychom předtím nepili na lačno, snad by se všechno urovnalo. Tahle jsme se ale cítili krutě ošizeni a přivítali proto větu třídního rebela Růžičky, který prohlásil:
"Tak takový přátele mám rád. Ptáky krměj a mě sežerou kotlet!" Vínem zmožený Bakoun se ho snažil uhlácholit mumláním:
"Do lavice, zpátky do lavice Růžičko, dopiš větu, ještě nezvonilo!" Ale to už jsme všichni spěchali pro svůj kotlet. Odpor přátel ptactva byl však nečekaně tuhý. Zvláště, když mnozí poznali v Růžičkovi lumpa, který často střílí ve Stromovce po drozdech a po nich. Po půl hodině se projevilo, že nepřátel bylo přeci jenom víc. Ustoupili jsme do svého salonku a zavřeli rychle dveře, do kterých předseda spolku ještě dlouho zlobně kloval. A tak jsme na večírku nevečeřeli. Kotlet jsme prohráli a kaši stačil Bakoun během bitky spořádat. Asi také hojně zapíjel vínem, neboť k sobě náhle přitáhl vrchního číšníka a domlouval mu.
"Melichárku, Melichárku, řekni mi jedno, proč jsi mě ty čtyři roky tolik zlobil."
Nervózní vrchní se snažil našemu třídnímu vytrhnout, ale Bakoun ho držel pevně.
"Svěř se mi Melichárku," pokračoval spiklenecky. "Proč jsi nás všecky vodil za nos." Pak se třídní obrátil k nám, zatímco číšník rudl. "Koukněte se všichni na Melichárka. Do školy chodil jako trhan a teď na večírku má takový krásný šaty. Řeknu ti Melichárku, ty by ti moh závidět leckterej číšník!" Až do té chvíle měl vrchní pro Bakounův omyl pochopení a dokonce byl ochoten připít si sním na tykání, ale když mu náš třídní zničil vínem frak a snažil se nehodu urovnat slovy:
"To nic Melichárku, to nic, budeš zase nosit ty svý špinavý pumpky," došla vrchnímu trpělivost a vyhodil učitele ze salonku. Bakoun, který však nemínil jít ještě domů, se rychle vetřel do přízně milovníků ptactva, namluviv jim, že umí létat, což ostatně sami před chvílí viděli. A tak pil náš učitel dále v salonku ptakomilců. Po Bakounově odchodu ztratili zábrany i ti největší šplhouni. Jedničkář Mícha, který byl vždy vzorem slušného chování a jehož nejvulgárnějším výrazem bylo úsloví "Jdi mi k šípku", připíjel personálu vinárny vodou z květin a dožadoval se příchodu nájemných děvčat. Také ostatní premianti zapoměli na dobré mravy. Maminčin mazlíček Knížátko dal k lepšímu píseň "Za tou naší garáží, Anča na mne doráží" a uznávaná recitátorka školy Rybínová psala na zed Šrámkovy verše o lásce ňadrem namočeným v šampaňském. Všichni se zkrátka bavili nevnuceně, využívajíce nepřítomnosti učitele i rodičů. Jediný, kdo se příliž neveselil, byl rebelent Růžička. Seděl tiše v koutku, obočí svraštěno hlubokým přemýšlením. Zabráni do víru zábavy, jsme si ani nepovšimli, že se Růžička pojednou z podniku vytratil. Veselí už totiž začínalo být velmi hlučné a společnost se rozdrobila na skupinky. Pouze samotář Pechař stál za piánem a jako vždy si čtyřmi prsty čistil nos.
Také v salonku přátel ptactva se vědecké sezení měnilo v bohapustý mejdan. Je to trapné říkat, ale zasloužil se o to hlavně náš Bakoun, který zprvu seriozní rozpravu o ptáku nohovi stočil obratně na diskusi o nohách přítomných dam a s organizační schopností jemu vlastní uspořádal jejich přehlídku. Vítězkou se stala podle očekávání žena předsedy, jejíž nohy se nejvíce podobaly ptačím. Premiér spolku, nadšen malženčiným úspěchem, děkoval Bakounovi, že drží zábavu a v záchvatu velkodušnosti navrhl, aby učitel přivedl i svý maturanty. Během několika minut byla probourána skleněná stěna mezi salonky a obě společnosti splynuly v jeden družný celek. Nikomu už ani nenapadlo vzpomínat na omyl s večeří. Byla to šťastná symbioza. Členům spolku se líbili naše spolužačky a my studenti jsme pak připoměli jejich ženám kouzlo a poezii mládí.
Před pátou hodinou ranní si předseda zjednal ticho.
"Půjdeme domů," prohlásil. V tuto dobu se ptactvo v korunách stromů probouzí a nejkrásněji zpívá. Zatleskali jsme mu a vyšli před vinárnu. Místo slibovaného koncertu nás však čekala Růžičkova pomsta. Na chodníku před podnikem leželo dobrých třicet čerstvě sestřelených vrabců pečlivě srovnaných do jediné strohé věty: "TO MÁTE ZA KOTLET".

Šimek & Grosmann - Maturitní večírek

Jak jsme trávili léta padesátá

24. května 2007 v 19:41 | KnoTka |  Humoristické povídky
V lidských dějinách rozlišujeme tato údobí: pravěk, starověk, středověk, novověk a období kultu osobnosti neboli léta padesátá. O této poslední době bylo sice napsáno mnoho významných slov, ale podstatná část dějin, týkající se naší rodiny, dosud zpracována nebyla. Stručné zde shrnu své vzpomínky.
V naší rodině bylo opravdu všechno dobře rozděleno. Maminka pracovala, sestra pracovala, bratr pracoval, já dřel jako mezek, zatímco otec byl funkcionář a živil rodinu. Pravda, živil ji vydatně, i čočku jsme občas viděli a pivečkem nedělní mastnotu zapíjeli, ale úkoly na nás kladl nemalé. Odborářské a svazácké legitimace týdně nám kontroloval, chybějící známku trestal pak dvaceti dřepy, ba i odlepený růžek provázel funivým mručením nespokojence. Otec měl vůbec rád, když rodina stála v čele pokroku. Do prvomájového průvodu nás šikoval už 30. dubna, pak jsme procházeli trasu a cvičili veselý výraz ve tváři. Na Marxovy narozeniny jsme si vždy předčítali vylosovaný díl Kapitálu a potom jsme měli dort. Kdo nečetl plynně, tomu otec zhltl polevu.
Jednou před Velikonocemi dostal tatík neočekávaně tlustý dopis ze Spojených států. Zrudl a optal se všech:
»Co to má znamenat? To by mohlo uškodit mé dosud bezúhonné pověsti! Vniveč by přišla má mravenčí píle!« Vzal otylý dopis štítivě do rukou, dezinfikoval jej ve vodce a přikusuje pirožku rozťal obálku kozáckou šavlí. Pak se jal číst. Náhle zbledl a šel k zemi. Doslova padl jako podťatý na mozaiku z politických občasníků, kterou jsme měli na podlaze místo koberce. Nastalo kříšení. Pokropili jsme otce ropou a dali mu čichnout bylinek z tajgy, které nám posílá teta z Novosibirska. Otec se probral z mrákot a poručil matce, aby přistavila samovar.
»Sadítěs!,« řekl nám pak, ještě bledý. »Představte si, soudruzi synové a dcery, že jsme zdědili 100 000 dolarů a pětinu akcií firmy Ford.« Otec začal plakat a naříkat: »Svoloč amerikanskaja!«
»Hurá!« zvolal bratr Ivan. »Koupíme si české auto a ještě nám možná něco zbyde!«
»No no no no,« rozčilil se tatík. »Snad bys nepřijal prokletý groš ze Západu! Ale ty jistě ano, ty bys přijal, zlatem ti zamávají a jsi jejich! Dobře vím, že se kamarádíš s reakčním synkem Kokořínem. Onehdy když jsem šel do tvého pokoje zkontrolovat nástěnku, obraz politické aktivity, cítil jsem zřetelně bouble-gum! Chtěl jsem to přejít mlčením, ale po dnešku vidím, že tě musím požádat, abys nyní odešel pětkrát opsat Manifest.« Bratr disciplinovaně ořezal tužku. »Další návrhy,« vyzval nás otec vítězně.
»Fuj!« křikla šplhounsky sestra Anna. »Já bych ten prokletý dopis spálila!«
»Výborně,« pochválil ji tatík. »Tady máš pětikorunu a zajdi si příležitostně k Prašné bráně na boršč.« Vtom maminka nesměle šeptla:
»Víš, Václave Václavoviči, kapitalista je zlý, až odporný, zdá se, že i páchne, ale 100 000 dolarů je sumička kulatá. Potřebujeme ledacos a tento měsíc přijedou opět Alexandrovci a ty budeš chtít být vyšňořen v první řadě.«
»I ty, Marusjo?« zoufale zvolal otec a nervózně ryl na stůl karikaturu Adenauera, aby znovu získal klid.
»A kdo nám vlastně ten mrzký pakatel odkázal?« zeptal jsem se odvážně.
»Nechtěj vědět, synku,« úpěl otec. »Tvůj strýc, můj bratr, udělal tu ostudu. Od té doby, co se v hloubce 12 metrů z Macochy do Rakous omylem prokopal a v kapitalistech se zhlédl, jsme si vyměňovali jen nadávky. A najednou tohle udělá, aby mě zničil. Ale já ty peníze nevezmu a na veřejné schůzi se očistím, soudruhům srdce otevřu a ještě více úkolů na svá bedra vezmu.«
Někdo zazvonil. Otec ukryl dopis pod rubašku a umatlal si pusu chalvou. Pak šel otevřít dveře. Vešel soudruh Dyba, člen výboru, s doprovodem.
»Copak mi nesete?« optal se otec nervózně a přidržoval si rubašku.
»Jde o dopis z Ameriky,« pravil ledově soudruh Dyba a pohledem zkontroloval knihovnu a busty.
»Za nic nemohu, přátelé,« breptal otec, »přirozeně bych peníze nepřijal, mám na to svědky!«
»Právě to jsme si mysleli a báli jsme se, abys neudělal nerozvážnost. Ty dolary jsou špinavé, ale přesto o ně musíme kapitalistu ochudit, víš, aby poznal, co je nouze.«
»Tak to je rozřešeno,« ozvala se matka. »Kam je máme přinést?«
»Soudružka uvažuje výborně,« pochválil ji Dyba, »máš skvělou a chápavou ženu, Václave Václavoviči. Přines ji ke mně i s penězi.«
A tak jsme hospodařili s otcem sami. Po čase se toho hodně změnilo a i otec pochopil, že se nic nemá přehánět. A vůbec má na přemýšlení dostatek času, neboť s ranním slunkem vychází do Nerudovy ulice, kde dělá metaře. Práce se mu líbí, je spokojen a poctivě dodržuje vyhlášky, které na ministerstvu podepisuje soudruh Dyba.

Šimek & Grosmann - Jak jsme trávili léta padesátá

Jak jsme chovali užitečné zvíře

24. května 2007 v 19:36 | KnoTka |  Humoristické povídky
V klokotu velkoměsta ztrácí člověk pomalu, ale jistě kontakt s přírodou. Zvláště v činžovním domě podléhá civilizaci více, než je zdrávo. Přepych není vše a televizní program stěží nahradí třpytivý pohled plaché laně. Je pravda, že každému to nevadí, ale naše rodina, jež pochází z boubínské samoty, kde styk s okolním světem obstarával pouze jednou za měsíc listonoš, nesetkal-li se ovšem po cestě s medvědem, se nemohla s městským životem smířit. Vždyť nemít ve zdi houbu, nevěděli bychom ani, jak vypadá rostlina. Ale to vše se mělo změnit. Dnes vám už ani neřeknu, čí to byl nápad, abychom si opatřili zvíře. Vím jen, že všichni byli pro, a tudíž jsme se začali hádat, jaký živočich to má být. Nakonec vyhrála babička, její návrh byl oproti našim podepřen argumentem, že ze zvířete má být v prvé řadě užitek. A tak jsme začali v činžovním domě na Národní třídě číslo 318 chovat prase.
Sehnat prasečí mládě nebylo zrovna lehké. Nevím, jaké s tím máte zkušenosti vy, ale v žádném obchodním domě podsvinčata nevedou.
V Prioru v Jungmannově ulici dokonce dostal bratr za otázku "Máte prase?" od otylého prodavače facku. Teprve po čtrnácti dnech se podařilo otci sehnat na Sedlčansku velmi levného pašíka od opilce na taneční zábavě. Pln radosti jej přinesl domů, ale dědeček, bývalý střední rolník, záhy seznal, že zvíře má jednu vadu, a sice červenku, což, jak říkal, je u prasete vada dosti podstatná. V noci jsme tedy nepozorovaně pustili nemocné podsvinče do ulice a do rána jsme ho šestkrát zaháněli ode dveří, neboť si za ty dva dny u nás obdivuhodně zvyklo. Teprve když jsme posypali dveře pepřem, přestalo rýt pod prahem a odešlo Národní třídou neznámo kam. Nové prasátko, které opatřil děda z JZD Křenov, bylo sice dražší, ale zato zdravé a přítulné. Dostalo jméno Bivoj. Zpočátku žil Bivoj ve vaně, a nebýt toho, že ji rozšlápl, mohl v ní žít i dále. Tahle bylo samozřejmě nutno umístit čuníka jinam. Babička, přestože prase byl její nápad, odmítla již po třech měsících sdílet s ním komůrku. Upřímně řečeno, nebylo divu, protože náhodný návštěvník by už jen stěží poznal, kdo je v pokojíku pánem a kdo pouze hostem. Také vůně šafránu, který babička po léta sbírala, byla přehlušena čímsi jiným, mnohem silnějším, nehledě k tomu, že partaj pod námi si stěžovala, že stropem cosi prosakuje. A tak se prase stěhovalo do dětského pokoje, jehož xylolitová podlaha se zdála otci pro chov čuníka vhodná.
Stěhování však bohužel neprošlo hladce. Bivoj, který si u babičky zvykl, odmítal její, tedy svoji komůrku dobrovolně opustit. Marně ho bratr lákal na pomyje a otec zezadu pošťuchoval stanovým kolíkem. Výsledkem bylo jen to, že se Bivoj po půlhodině nebezpečně nahrbil a přátelský kvikot za změnil v temné funění. Nutno říci, že nám nebylo do smíchu. Zezdola bušil soused Pulchart smetákem do stropu. Na několika místech se mu podařilo provlhlou podlahu prorazit, takže také u něho v kuchyni to za chvíli vypadalo, jako by i on pěstoval prase.
Když Bivoj několikrát zahrabal přední prackou, snažila se maminka odvést nejmenší děti a babičku do bezpečí, neboť, jak říkala, přijdou horké chvíle. Nemýlila se. Kňour, který asi babičku po tříměsíčním soužití považoval za svoji družku, ji nemínil pustit. Začal kroužit zběsile po komůrce a nabíral neuvěřitelnou rychlost. Tiskli jsme se ke stěnám a modlili se, aby se prase unavilo. Tomu však dělal pohyb zřejmě dobře. Jednu chvíli se zdálo, že jsme zachráněni, neboť Bivoj zapadl prackou do díry po smetáku, bohužel právě v okamžiku, kdy zvědavý Pulchart k ní přikládal hlavu. Prase se od sousedovy hlavy odrazilo a pokračovalo v běhu, zatímco Pulchart spadl ze štaflí a žaloval manželce, že ho náš otec udeřil prasečí nohou do čela.
Zatímco v komůrce o patro výš bylo dusno jak v aréně. Nevím proč, snad ze vzteku, zapíchl otec praseti stanový kolík zákeřně do boku. Za tento neuvážený krok jsme vzápětí pykali všichni. Zdivočelý Bivoj, chtěje se zbavit svého bodce, začal se třít při běhu o stěny a nebral na nás ohled. Bratra Karla téměř zazdil. Když se ve dveřích objevila sestřenice v červené sukýnce a oknem odnaproti zazněli zvuky kastanět, probudila se v praseti španělská krev. Vyrazilo ze dveří, trochu je zvětšilo a skleněnou výplní se dostalo celkem snadně do ložnice. V tu chvíli už ani babička nevěřila tomu, že chováme užitečné zvíře. Po kratší poradě jsme se rozhodli ložnici obětovat. Stejně neměl nikdo chuť jít Bivojovi domlouvat.Přistavili jsme tedy ke dveřím skříň a zavolali řezníka. Přišel za chvíli a sebevědomě vstoupil do ložnice. Co se dělo uvnitř, nevíme dodnes,ale prase mělo už zpočátku navrch. Řezník proletěl skříní mezi nás na chodbu bez pláště, bez nožů a bez sebevědomí. Bez rozloučení spěchal do svého krámku, kde vyvěsil cedulku : "Prasata nezabíjím a vepřové nevedu !" Pod to připsal "Inventura" a začal si počítat kosti.
Závěrem dovolte, abychom touto cestou poděkovali motostřelecké rotě majora Ticháčka za obětavou likvidaci užitečného zvířete a malíři mistru Brázdovi, který byt uvedl do původního stavu, i když nejprve prohlásil, že je malířem pokojů, a ne chlévů.
Šimek & Grosmann - Jak jsme chovali užitečné zvíře

Jak jsem se učil kouřit

24. května 2007 v 19:34 | KnoTka |  Humoristické povídky
Ať si kdo chce co chce říká, ať si mamka slzy utírá, k dokonalému mladému muži patří cigareta jako k velbloudovi hrby. Pravda, žvýkačka zahraniční výroby správně nasazená na dásni také vyvolá obdiv a samovolná bublina při řeči s ředitelem školy vykoná své, ale cigárko je cigárko. Vůbec nechápu, jak jsem bez něj těch třináct let mohl žít. Ovšem, již v deseti jsem popotahoval z dřívek omotaných vatou, ale to nebylo ono. Také tolik vychvalované bafání z rákosových doutníků, které u nás zavedl zemědělský synek Lanýž, nepřineslo očekávanou slast. Úplným extrémem byl pak vynález 8.C. Vdechování kouře z nedlouhé hadičky naplněné suchou trávou. Několik ožehnutých tváří hovořilo však jasně proti, neledě k tomu, že někteří chlapci po těchto pokusech za školní zdí potupně vrhli. Záhy jsme si my, kuřiva chtiví uvědomili, že máme-li techniku kouření zvládnout bez újmy na zdraví, musíme se odevzdat do rukou odborníka. A osud k nám byl milostiv.
S prvním zářím přihrál nám do třídy propadlíka Janebu, známějšího, a to i mezi učiteli, spíše pod přezdívkou Nikotin. Kromě kouření snad tento člověk neuměl nic. Svou profesi však ovládal se zručností majitelů opiových doupat. Janebova spotřeba cigaret byla fantastická. a nebylo tedy divu, že již koncem září rozprodal veškeré učebnice propůjčené státem a tak ze školních pomůcek mu zbyl jedině pytlík na cvičky k prasknutí napěchovaný nedopalky, které cestou do školy zručně nabodával po refýžích speciálně upraveným příložníkem. Není divu, že Janeba se na první pohled odlišoval od svých vrstevníků. Již sama postava připomínala vyklepanou cigaretu a čapce se ne neprávem říkalo popelník. Vůní pak připomínal dobře zavedenou tabákovou plantáž v době sklizně. Šaty vetché, na mnoha místech propálené a pod kůží na břiše zašity tři cigarety, jak Janeba tvrdil pro případ ztroskotání. Ačkoli na škole bylo kouření důsledně pronásledováno a astmatický učitel Rejhon kontroloval, převlečen za instalatéra, chlapecké záchodky i během výuky, Janebův zlozvyk byl učiteli i ředitelem tolerován. Jedině v hodinách si nesměl Nikotin zapálit. Řešil to tedy tím, že šlukoval naposledy se vstupem učitele a kouř pak vyfukoval dobrých dvacet minut do penálu. Krom toho jej hodnější profesoři posílali co chvíli s oběžníky a vzkazy, dobře vědouce, že ihned za dveřmi popustí Janeba uzdu své vášně.
Tradovalo se dokonce, že jakýsi bývalý učitel, smuten, že ten den nevykonal dobrý skutek, vyslal Janebu při odpoledním vyučování hlídkovat k blízké trafice, nekupuje-li někdo z žáků tabákové výrobky.
Není třeba zdůrazňovat, že naše srdce se pro Nikotina nadchla. Záhy jsme mu dělali domácí úkoly, nosili svačiny a ti šťastnější, kdo je sehnali i cigarety. A pak přišel den, na který jsme se těšili nejvíce, kdy v cihelně za městem nás měl Janeba naučit kouřit. Počítalo se, že nás, učňů, přijde osm. Lukáš, Pazderka, Pilný, Závoz, Weis, Děravý, Smolík a já. Ale dorazilo nás jen šest. Závozovi bohužel zemřela tetička a tak zklamaný spolužák místo kouření udivoval příbuzné pláčem. Pitomec Pazderka nevydržel muka čekání a zapálil si již doma v poledne ve spíži a byl přistižen otcem, jdoucím mlsat rum. My ostatní jsme již před třetí netrpělivě vyhlíželi Janebu, respektive kouř, který ho vždy signalizoval, takže náhodnému chodci by se zdálo, že se neblíží kamarád, ale sentinel. Přesně ve tři dorazil kouř k nám. "Doufám, že nikdo neporušil můj zákaz obědvat," řekl Janeba úvodem a vyzval nás, abychom předvedli své kuřácké zásoby. Cigarety cizích značek ihned zabavil, řka, že jsou pro nás, začátečníky, moc silné. "Co budu ale kouřit já?" zeptal se šmelinářský synek Smolík, který donesl pouze stovku Chesterfieldek. Janeba mu podal své dvě Lípy. Pak už nic nebránilo tomu, abychom si zapálili. Janeba se ukázal jako rozený pedagog. Věnoval se nám individuálně a dohlížel, zda jeden každý správně šlukuje. Na stěnu cihelny nakreslil pak průřez dýchacím ústrojím, aby ukázal jak nejlépe využít vdechnutého kouře. Pravda je, že nákresu již někteří z nás nemohli věnovat dostatečnou pozornost. Weise jsme dokonce museli omývat vodou. Když se probral, doznal, že v poledne jedl kachnu. Ta ostatně za chvíli byla i mezi námi. To už nám Janeba zapaloval další cigarety. Nikdo nemluvil, neboť kouření nám nepůsobilo ten požitek, o kterém jsme snili. Zatím co Janeba si labužnicky pochutnával na chesterfieldkách, nám bylo hůř a hůř. Bezvěrec Děravý, který měl normálně pro Boha jen slova pohrdání, se začal nečekaně polohlasně modlit. Úplně omámený Smolík pak jen tiše plakal a sháněl se po papíru, chtěje psát závěť. Za hodinu už bylo úplně jedno, kdo v poledne jedl a kdo se postil a domů nás za tmy rozvážel Janeba na dvoukoláku.
A tak se toho dne naučil kouřit pouze Závoz, jemuž pozůstalí na pohřbu nabídli cigaretu aby utišil žal a pitomec Pazderka, jehož otec si při rumu uvědomil, že ve dvou se to lépe táhne.

Šimek & Grosmann - Jak jsem se učil kouřit

Jak jsem rukoval

24. května 2007 v 19:30 | KnoTka |  Humoristické povídky
"Vojenská služba jest nejčestnější povinností každého občana našeho státu, co má mužské pohlaví a měří nejméně 150 cm." Tolik úřední spis. I mne povolali. Měřím 151 cm a jmenuji se Ivan. Mé názory na vojnu nebyly jednoznačné. Brožurky sice tvrdily, že vojna jest největší blaho pro mladého muže a svírat pušku - milenku dá organismu pocítit větší slasti než pochybné známosti za vraty činžovních domů. Ale na druhé straně nápisy vojáků na záchodcích předních pražských lokálů tvrdily pravý opak. Také kamarádi, kteří přišli za dva až tři roky z vojny, neplýtvali slovy chvály. Když jsem zelené sukno bránil slovy z příruček, bili mě a křičeli cosi maďarsky.
Hezký obrázek, který jsem si o vojně vytvořil, pokazil i rotmistr Rudolf Nusle, náš soused. I když jsem se snažil mít ho rád, musím přiznat, že jej vojenská služba poznamenala. Výložky neodložil ani ve vaně a vyznamenání si přilepoval leukoplastí na nahou hruď. Ze zásady odmítal pít mléko, neboť se mu zdálo málo zelené.
Rotmistr Nusle vůbec rozeznával kvalitu podle barev. Kdo byl zelený, byl dobrý. Kdo měl barvu jinou, byl lump. My jsme měli protekci, neboť se jmenujeme Zelenkovi, zato lékárník Černý z druhého patra nacházel často před svým prahem rozbušky, dvakráte pak pod rohožkou minu. I jinak si soudruh Nusle počínal jako správný voják. Na Štěpána rozehnal koledníky útokem na bodák, v pokoji měl zákop, kde přijímal hosty, a po uzavření domu si otevíral dveře granátem. Do schodů se pohyboval pouze přískoky. Ve volných chvílích shromáždil rodinu a promítal zpomalené válečné filmy, a vrhaje se co chvíli k plátnu ukazoval naběračkou chyby vojevůdců. Přes tuto úpornou snahu nebyl však již deset let povýšen, a proto zatrpkl a snažil se sestavit vlastní armádu.
Sledování všech těchto momentů a postřehů snad způsobilo, že jsem se na vojnu příliš netěšil. Kromě toho jsem byl ženat a musel se starat o početnou rodinu. Snažil jsem se spíše této čestné povinnosti uniknout, ale marně.
Jednoho 1. října, oblečen v tepláky, s malým balíčkem jídla pod paždí, doprovázen svojí družkou Annou, pěti nevlastními a třemi vlastními dětmi, jsem se vydal na nádraží. Anna brečela. Vlastní děti se rvaly s nevlastními. Byl jsem trochu nesvůj. Zejména mě rozčilovalo, že občané mě zřejmě považovali za kočovníka a dívali se na mne soucitným okem. Co chvíli někdo přistoupil a žádal, abych mu nabrousil nůžky. Nevlastní děti využívaly dobroty těchto soudruhů a začaly žebrat. Anna spínala ruce ke kolemjdoucím mužům a svěřovala se:
"Jede na vojnu, běda, teď budu ve svém bytě ve Vladislavově ulici č. 2, IV. patro, telefon 224 628, úplně sama!"
Někteří z pánů se zastavili, zapsali adresu a slíbili, že rádi vypomohou v udržování domácnosti. Jen se přimlouvali, aby Anna dala děti k babičce. Jeden pán dokonce slíbil pomoc hned ten den večer. Měl jsem v očích slzy štěstí. Teď už jsem z vojny strach neměl. Dva roky utečou, přijdu, bude mi jednadvacet a máme život před sebou.
A skutečně. Vojenská služba nebyla tak zlá, i vyznamenání jsem získal. A nových věcí, co jsem poznal: mýdlo, příbor, ručník, denní styk s muži, rádio, televizi, pyžamo a vězení. Pravda, dostal jsem sice několik anonymních dopisů, že Annina láska ke mně není stálá, ale znám ty závistivce, co boří mladá manželství, a byl jsem klidný.
Vracel jsem se domů dokonce hrdě. "Neprohýřil jsi dva roky, Ivane. Jsi silnější, hruď ti zdobí FO a z nakradených dek ošatíš rodinu."
A pak přišla ta chvíle. Zazvonil jsem u dveří svého bytu. Dlouho mi nikdo neotvíral. Bušil jsem tedy a i kopance přidal. Jakýsi muž odkryl špehýrku a zvolal:
"Zmiz, dnes pomáhám já."
"Děkuji," řekl jsem, "ale už nepotřebuji. Vracím se z vojny."
"To je jiná," pravil muž, "i když jdete poněkud nevhod. Račte si převzít inventář."
Shledání s Annou bylo radostné jako vždy a večer jsme si došli pro děti. Přepočetl jsem nevlastní. Bylo jich sedm. Ty mne ale tolik nezajímají. Mé vlastní byly pořád jen tři. A já jsem rád, že mi Anna byla po celou vojnu věrná.

Šimek & Grosmann - Jak jsem rukoval

Jak jsem ochořel

24. května 2007 v 19:25 | KnoTka |  Humoristické povídky
Na lidské tělo číhá řada nebezpečí. Jednak jsou to nelítostné bakterie a dotěrné bacily, kroužící všude kolem nás, aniž by byly, potvůrky, vidět, dále pak člověka sužuje zledovatělý chodník, rychle jedoucí auto, vosa, zdánlivě klidná sopka, padající omítka, muchomůrka citrónová, moucha masařka a její věrná družka bleška - tulačka. Organismus se těmto nástrahám a neřádstvu brání, seč může. Člověk sám pak svému tělu pomáhá nepopulárními, leč nutnými úkony, mytím rukou, ranním cvičením, pobytem v přírodě a zeleninovou stravou. Někdy i sebelepší prevence selže. Jako onehdy u mne. Snad jsem své tělo ošidil o vitamíny či snad mi v krámku podala pekařka housku umolousanou rukou, jisté je, že jednoho dne jsem se probudil ne zcela ve své kůži. Pravda, 42,6 není žádná teplota, zvláště pro člověka, který má rád léto, ale fakt, že mi chvílemi netlouklo srdce, mě nutil k přemýšlení. Zkusil jsem tělu pomoci a nemoc zahnat ranním cvičením, ale nohy vypověděly poslušnost a také ruce nedokázaly dopravit nad hlavu činku, byť měla jen slabých 80 kg. A tak ke mně přišel poprvé v životě lékař.
Od prvého okamžiku, kdy vstoupil do mého pokoje, jsem k tomu člověku pojal nedůvěru. Vypadal tak mladě a byl oblečen bíle jako tenista - floutek. Nemínil jsem se s ním proto dlouho bavit a vyplázl jsem na něj drze jazyk. Netušil jsem však, že zná protihmat. Vrazil mi kávovou lžičku hluboko do krku, že mi nezbývalo, než řvát hlasitě "Á", z čehož měl zjevnou radost. Pomalu jsem rezignoval. Lékař si pak ještě vstrčil dvě gumové hadičky do uší a luxoval mi deset minut prsa. Když tuto práci dokončil, oznámil mé ženě, že musím do nemocnice. Manželka začala plakat štěstím. Ovšem na mé straně tolik radosti nebylo. Nemocnice nepatřila mezi divadla, která jsem hodlal tento týden navštívit. Snažil jsem se proto ukrýt pod prostěradlo, ale viděli mě dírou. Po kratším zápase s lapiduchy jsem se octl v autě. Jeli se mnou jako blázni. Jako by snad ani řidič nevěděl, že veze nemocného.
Nemocnice mě překvapila svou rozlehlostí. To je zase úplně něco jiného než můj přízemní baráček z vepřovicových cihel. Protekcí jsem získal ubytování téměř na samotce ve dvacetilůžkovém pokoji. A řeknu vám, nás pětatřicet nemocných se tam celkem pohodlně vešlo. Pravda, každý neměl svou deku, ale my s vysokou teplotou jsme ji stejně nepotřebovali. A tak jsem si žil na své židli spokojeně. Snad jídla mohlo být trochu více. Zvláště pro nás, kteří jsme chtěli posílat něco domů na přilepšenou. Ještě, že jsme měli na pokoji čtyři zlomeniny, které nebyly z nejrychlejších. Než přihopsaly ke stolu, byla z jejich porce již vždy odebrána daň. Některé zlomeniny to nesly těžce a žalovaly lékařům, ale když jsme jim v noci pokropili sádru vodou a ony mohly začít s léčením znovu, přestaly rázem donášet a posílaly si pro jídlo do bufetu. Však si také užily mých posměšků.
Neděle byla pak ve znamení návštěv. Oholili jsme se, sestry přestlaly postele a židle a my začali vyhlížet své příbuzné a známé. Pravda u mne zůstalo vždy jen při vyhlížení, nepočítám-li prodavače novin a agenta s náhrobky, který ovšem přicházel spíše za obchodem než za mnou. Zato soused Klikoš si na samotu namohl stěžovat. Když se do místnosti vhrnulo jeho šestnáct dětí a během návštěvy se narodilo sedmnácté, měly se zlomeniny co ohánět, aby uhájily místo k sezení. Já měl to štěstí, že jsem byl u Klikoše v přízni. Když ho minulý týden pronásledovala sestřička s injekcí, nastavil jsem jí nohu, takže zachráněný Klikoš mohl nakazit vzteklinou další pacienty, kteří se mu nelíbili. Sotva návštěvy odešly, vrhli jsme se s Klikošem na zlomeniny a prošacovali jim kapsy a noční stolky. Marně ti chlapi ukrývali lahůdky pod sádrou. Klikošův hmat byl zvláště vyvinutý. Skutečně, tento můj nový přítel se v životě vyznal. Tak například za geniální považuji jeho nápad chodit se dívat na televizi na oční oddělení, neboť tam bylo před obrazovkou stále volno. Byli jsme proto rádi, že z nemocnice půjdeme s Klikošem v jeden den. Mé teploty opadly a také Klikoš neštěkal a už tři neděle nikoho nepokousal. Večer před odchodem jsme ještě naposledy prošacovali zlomeniny a šli rychle spát, abychom si ukrátili čekání na svobodu. Na tuto noc však ani já, ani Klikoš do smrti nezapomeneme.
Úderem dvanácté se v rohu místnosti vztyčilo šest postav. Byly to zlomeniny. Už týden ty potvory simulovali dále nemoc, aby se nám mohli pomstít. Zmlátily nás dokonale. Nyní ležíme s Klikošem na jejich bývalých postelích a skoro všechny údy máme v sádře. A já jen čekám, co Klikoš vymyslí, aby nám spolupacienti nechávali trochu více jídla. Zatím neříká nic, ani když ho šacují.

Šimek & Grosmann - Jak jsem ochořel

Exkurze do ZOO

24. května 2007 v 19:19 | KnoTka |  Humoristické povídky
V naší třídě byla nejoblíbenějším předmětem biologie. Její výuka měla na škole svou tradici. Starší spolužáci nám vyprávěli o bývalém profesoru Lechnickém, který se na osnovy neohlížel a výklad omezoval jen na kreslené popisy ryb. Teprve inspektor prý objevil závažný fakt, že profesor Lechnický je němý, a tudíž k výuce nezpůsobilý. Náhradu do konce roku ředitel nesehnal, neboť se proslýchalo, že v biologickém kabinetu straší. Suploval tedy školník Vaňkát, který byl znám jako milovník přírody a choval na školní zahradě králíky v kotcích. Měli jsme jej také rádi. Učením nás nezatěžoval. Přišel do třídy, otevřel přípravy a četl: "Téma hodiny: Králíci. Cíl: Nakrmit je." Pak přípravy zavřel, seřadil nás a dodal: "To byste kluci nevěřili, co ty potvory sežerou." Známky pak dával z hlavy podle váhy nůše. Kdo přinesl trávu povadlou, dostal poznámku, že je drzý. Nejlepší známky z biologie nosil domů šplhoun Brumlík, který dokázal za hodinu natrhat nůši čtyřlístků a ještě vyčistit kotce a bobky srovnat na hnůj podle velikosti.
Po prázdninách, právě když jsme si chystali nůše na biologii a šplhoun Brumlík se vytasil s novým srpem, vešel do třídy místo školníka zcela nový pedagog a řekl:
"Jsem doktor Zelí a vy jste moji žáci. Opakujte po mně."
Doktor Zelí byl možná učený pán, ale kázeň ve třídě neudržel. Co chvíli se ozývaly výkřiky: "Pozor, Zelí, zajíc! Nazdar, košťále!" aj. Vrchol drzosti si dovolil repetent Pelnář, který v sobotu pozval pana doktora na nedělní oběd řka, že mají vepřovou s knedlíkem a maminka marně shání přílohu. Zelí smutně pokýval hlavou:
"Pochopil jsem tvůj špatný vtip, chlapče. V neděli budete na výletě a já bych jako hlupák klepal na dveře. Jsem chytřejší než si myslíš."
Při jedné hodině biologie jsme tak hlučeli, že vtrhl do třídy ředitel a pravil ironicky:
"Pardon, doktore, nevěděl jsem, že přednášíte. Zdálo se mi, jako by se tu válcoval plech."
Tehdy poprvé se Zelí rozzuřil:
"Vy nehodní chlapci," zašeptal, "za trest vám dnes neprozradím nic nového o ježkovi."
Nezapomenutelným zážitkem školního života byla pak návštěva zoologické zahrady. Již týden před stanoveným datem výpravy sršel Zelí vtipem a dobrou náladou.
"To uvidíte, co je na světě zvířat," holedbal se, "a každé jiné! Jen o jedno vás prosím, děti moje takřka vlastní. Nekrmte zvěře!"
Všichni jsme to svorně slíbili. Jenom Pelnář povstal a řekl pevným hlasem:
"Já budu krmit hrocha. Líbí se mi, že je špinavej!"
"O tebe strach nemám, Pelnáři," zasmál se Zelí, "ty jsi lakomý. Jak tě znám, od tebe zvěř skývu neuvidí."
Pelnář si sedl a huhňal výhružku:
"Uvidíme, hlávko!"
V pondělí ráno jsme se sešli na nádraží v 7.00. Pelnář přišel v 7.05, neboť vláčel za pomoci svého děda velký tlumok laskomin pro hrocha. V 7.15 odjel vlak bez nás a v 7.32 přiběhl uřícený profesor Zelí:
"Promiňte, chlapci, ale nemohl jsem najít nádraží," omlouval se pokorně, ale hned na to vykřikl: "Pelnáři, okamžitě nech to žrádlo pro hrocha doma!"
Repetent drze tvrdil, že veze chudé neduživé tetě do Prahy výslužku, což mu děda bázlivě potvrzoval. Zelí se upokojil. Pak přiložil ucho na koleje a pravil:
"V 9.48 jede další vlak."
A skutečně. Přesně 9.48 stál vlak před námi. Sice nákladní, ale stál. Cesta na uhlí ubíhala klidně až na to, že Zelí občas vypadl z vagónu, když si prohlížel krajinu. Konečně jsme stanuli před zoologickou zahradou.
"Prosím o slevu," žádal profesor.
"Nedělejte nám ze ZOO holubník, pane mistr," obořil se vrátný, "horničtí učni jsou hlášení až na čtvrtek!"
Učitel zrudl:
"Jsem doktor Zelí a toto je jedenáctiletka z Pyšel. A chci slevu!"
"Já tvrdím, že z vás padá mour a umažete nám zvěř," trval na svém vrátný, "proto zaplatíte plnou cenu."
Profesor odvedl vrátného stranou.
"Nechci slevu zadarmo," pravil vychytrale a položil na stůl stokorunu.
Vtrhli jsme do zahrady. Právě když učitel hledal cestu ke lvům, spatřili jsme dva prchající zřízence a zaslechli křik: "Zachraň se kdo můžeš, hroch se utrhl!" V tu ránu byl Zelí na stromě.
"Vím, co hroch dovede, všichni, do lavic končím exkurzi!" Hledali jsme úkryty, kde se dalo. Většina nalezla útočiště v pavilónu opic. Chlotečka Petr, syn krotitele, se schoval u tygra a strkal mu ve strachu před hrochem hlavu do tlamy. Nutno dodat, že otec nebožtíkův znal tento trik zřejmě lépe. Milovský Alois, tlouštík třídy, který k opicím nedofuněl, se ukryl u krajty.
"Pane profesore," volal, "to je zajímavé, jak je ta užovka přítulná. Jak mě přátelsky obtáčí!"
"Nadechni se, Milovský volal Zelí zoufale, "to je krajta!" Pak zavřel oči a šeptal: "Vidíš, blbe, kdyby ses byl učil. Hady jsme měli předminule..."
Náhle jsme si všimli, že jediný, kdo se neukryl, byl Pelnář. Stál na cestičce, pak přiložil ucho k zemi a volal:
"V 17.05 je tu hroch!"
"Až v 05?" divil se Zelí," to mohu ještě seskočit a rozplést Milovského."
Sotva se však učitel dotkl země, byl tu hroch. O pár vteřin později už pedagoga vozil po zahradě.
"To byl špatný vtip, Pelnáři," volal doktor Zelí, "připrav si žákovskou knížku."
Po dvaceti minutách dostihů však přestal Zelí zřejmě vnímat. Zakousl se hrochovi do kůže a již dávno neřídil směr. Pelnář se zajíkal smíchy. Nato otevřel vak hrochových pochoutek. Tlustokožec zavětřil a zaryl hlavu do pytle. Zelí se sesul k zemi a vleže Pelnářovi děkoval. Po chvíli přežraný hroch zjihl jako dítě a dokonce před Zelím panáčkoval. Pak se nechal klidně dovést do svého bazénu.
Pelnář dostal od vedení ZOO za odměnu náramkové hodinky a od té doby je s učitelem jedna ruka. Zelí chodí k Pelnářům na obědy a reperent má nad postelí list ze žákovské knížky s pochvalou: "K záchraně profesora před zlým buvolem neváhal obětovat výslužku pro chudou nemocnou tetu."


Šimek & Grosmann - Exkurze do zoologické zahrady

5 dnů ze života nezletilce

24. května 2007 v 19:04 | KnoTka |  Humoristické povídky
1. den

Ráno se mi to poprvé stalo! Napřed jsem se vzbudil celý vzpružený jako když dělám sedylehy a pak jsem dostal nějákou křeč a celým sem se… až se stydím! Je to odporné!… tak ulepený sem nebyl ani od cukrové vaty… měl sem to všude! Chtěl jsem to utřít, ale celé to napěnilo a je to jak krém a ne jak voda jak říkal weron, beztak jenom machruje, do koupelny jsem šel ztuhlý jak mumie. Byl sem tam asi dlouho, bo na mě matka bochala, že su tam dlouho a co tam dělám, asi jí to řeknu, ne?! Řekl jsem jí, že je mi blbě a že nemožu do školy. Ona mi jenom řekla, že se vymlouvám a valim, no nevim co tím myslela… sama je blbá a svádí to na ostatní. Ve škole sem byl marný. Weron machroval, že prej si to dělá sam a mysli u toho na matikářku. Už vím že machruje, jak by si někdo takovou odprnou věc mohl dělat sam a ještě dobrovolně a ještě u toho na někoho myslet. Je to jasná blbost. Odpoledne mi bylo tak trápně, že sem ani nešel na trénink. Za chvilu du spat a mám trochu strach co bude. Na pyžamu mam tvrdé fleky a když se otočím na bok, tak to škrabe.

2. den

Ráno bylo v pohodě, akorat se mi trochu drolilo pyžamo. Inak nic moc. Ani to co včera a to je dobře, páč nejsu žádné prase. Hned první hodinu jsme měli matiku a tak sem se díval na werona co muže vidět na te matikařce. Je stara asi dvacetosm, nosí bryle a prý nenosi podprdu. Weron je z ní úplně hotovy. Vubec se nemuže soustředit a furt má obě ruce pod lavicí. Asi tam má knížku nebo co. Musim se zeptat sli to neni ten Foglar co mi ho už rok dluži. Ted je večer a matka si dom přitahla nějakého kolegu z prace. Už dvě hodiny tam sedí po tmě a piští jak veverky. Esli je to to, co říkal weron, tak je fakt úplně ujetá. Je jednáct hodin, půjdu spat, ale nevim sli usnu. Furt musim myslet na písemku z matiky.

3. den

Doprdele! Sem uplné prase! Zase se mi to stalo! To pyžamo rači spalim! Naštěstí matka říkala že je nějaká unavená a že si vzala volno a tak se mi ani netlačila do kopelny… A byla vůbec nějaká divná. Furt se usmivala. Hladila mě. a… a… celý den byl pak na hovno. V matice sem to úplně zkonil, nemohl sem se soustředit a měl sem uplně sprosté představy. Fakt! Ona asi fakt nenosi podprsenku a je mi trapně. V biloze sme probirali pyžmo a mi už je jasné jak vzniklo slovo pyžamo. Šel sem domů jak kdysme prohráli mistrák. Doma to bylo ještě horší. Matka celý den protelefonovala s tim uchylem co jí včer mučil a prý mam jet s nima v sobotu na chatu. Také kiky! Nejsem debil a beztak už nemám žadne čisté pyžamo. Furt s ním ještě mluví, sem zvědavý jak to zaplatí. Esli mi to vezme ze svašinek tak ju bonznu babce. Du spat, pro jistotu si beru kapesnik.

4. den

To byl den! Uplně super! Rano sem zistil že se to da ovladat. Zdalo se mi o matikařce, že je naha a rozdava papíry na pisemku. Bylo to!… anih to nedokažu popsat… stačil sem si akorát stahnout to tvrde pyžamo a vyšlo to přesně tam, jak sem si dal kapesnik. Do kopelny sem šel v klidu a kapesnik sem dal do kelimku od Danone. Zakryl sem ho vičkem a dal sem ho do sáčku v koši. Matka je úplně blbá, ještě mě pochvalila že du se smetím. Ve škole sem všechno řekl weronovi. Řikal že nikdy nemarchuje a prý ať to zkusim sám, rukou, bude pry to ešče lepči. Dotáhl do školy fotky co šlohnul tatovi a to je síla! Cele odpoledne sme si je v dolině prohližeil a uplně sem zapomněl na trénink. Neva. Matce sem řekl že mi je blbě ne a že jdu spat. Řikala že tady neva, a rano nemusim do školy, dyš už je to tento tyden podruhe. TO TAK! JE ÚPLNĚ BLBÁ! NE?! Je půl osme, mam dva kapesniky. Zhasinam.

5. den

Nikdy bych nevěřil, že to muže byt take fajné. Šlo mi to samo uplně od sebe. Třikrat, pak dvakrat. Fakt sem si představoval matikařku. Vypadala jak ty ženské z fotek. Ve škole sme si sedli s weronem a furt sme si vykladali co bysme s ni mi dva dělali a weron je nejlepší kamoš co sem kdy měl lepší než Bárek od babky. Řikal že v ponděli donese zrcatko a nauči mě s nim take figle, ne? Fakt už se těšim. Odpoledne sme s matku balili na tu chatu. Matka nadavala že musi prat kapesníky, protože pry už nejsou žadne čiste a seřvala mě, proč sem snědl všechny Danone. Ale to nevadi, protože du za chvili spat. A na ten vylet se docela těšim. Ten kolega ma dceru starou jak ja, nosi bryle a douči mě matiku. Prej si budem rozumět. Rano si musim přibalit kapesniky a Dannone. Dobrou.


Úspěch - Za plného provozu - 5 dnů ze života nezletilce

Proste se mi libily :)

2. května 2007 v 19:49 | KnoTka |  Citáty
Řekni mi něco a já na to mohu zapomenout.
Ukaž mi něco a možná si to nebudu pamatovat.
Obejmi mne a já nezapomenu nikdy.

Když někoho miluješ, je pro tebe dnem i nocí.
Jdete stejnou cestou, i kdyby si jeden vybral jinou, budete právě vy, možná i on, ten kdo vás dřív nebo později půjde hledat.
Ani jeden, ani druhý se nedokážete vzdát toho, co je pro vás nejkrásnější, to, čeho si nejvíc vážíte a ochraňujete.
Je to vaše srdce, láska, ale především štěstí toho druhého.

Nikdo si nezaslouží tvoje slzy, protože ten kdo by za to stál, tě nikdy nerozpláče...

Chtěla bych křičet jak moc miluji. Přesto bych byla štastná, kdyby to bylo komu zašeptat...

Pravou lásku ochutnáš teprve tehdy, až chceš darovat svůj život tomu, kdo šel na jiný svět.



Ani nevím proč sem je tu dala, prostě se mi asi jen libily, něco znamenaly... U každého citátu (myšlenky) jsem myslela na toho(tu) kterým jsem tohle měla říct... Pro které bych tohle udělala.. Spojila jsem si to s lidma, které jsem milovala...a nebo taky miluju :)