... Kdo vi kolik slz je ukryto za jednim usmevem, kdo vi kolik bolesti je ukryto za kouskem radosti ...

Moje první schůzka

24. května 2007 v 19:44 | KnoTka |  Humoristické povídky
Na svou první schůzku jsem se připravoval velmi pečlivě. Nejprve jsem se dokonale omyl, pamětliv slov pana učitele Čolka, který s oblibou říkával: »Les dělá ozvěna, vůně gentlemana.« Potom jsem si vyrazil louskáčkem na ořechy dvojku vlevo nahoře, abych mohl ohromit svoji vyvolenou pionýrku Annu Ženbourovou pliváním skrz mezeru v zubech přes plot. Přirozeně že jsem před rodinnými příslušníky své přípravy tajil. Pouze na sestře jsem si chtěl ověřit nějaké reakce, a proto jsem se jí optal, co by dělala, kdyby ji někdo nečekaně políbil. Ona mi odpověděla, že žádné peníze nemá, abych nežebral, že už jsem s tím trapnej. Ujistil jsem ji, že mi nejde tentokrát o peníze, a co by tedy dělala, kdyby šla normálně přírodou a někdo jí dal pusu. Sestra se zamyslela a pravila, že by podle ní mohly nastat jen dvě situace. Buď by dotyčného jako řádné a poctivé děvče inzultovala se slovy:
»Nech si důvěrnosti, odporný individualisto, já patřím kolektivu,« anebo by polibek zdánlivě opětovala a přitom odcizila zvrhlíkovi občanský průkaz, který by pak odevzdala na nejbližším okrsku VB. Po tomto skvělém ponaučení jsem si na rande občanský průkaz nevzal.
Na schůzku jsem přišel přesně. Ne tak Anna Ženbourová. Ta přišla až za 67 minut, ale zato s sebou vedla mladšího bratra Vincka po straně pravé a na vodítku po straně levé žíhanou dogu. Na první pohled mě upoutalo, že Vincek i doga mají podobný chrup. Anna se omlouvala, že jde pozdě, neboť prý byla se psem na očkování proti vzteklině. Pravil jsem, že mi to nevadí, že nikam nespěchám, že je mi teprve patnáct. Vtom mě žíhaná doga přátelsky kousla do sedacího svalu, čemuž se malý Vincek nadšeně chechtal. To mě dopálilo. Počkej, ty blbečku, pomyslel jsem si, a mezitím co jsem šplhounsky chválil chrup naštěstí očkované dogy, šlápl jsem mu tvrdě na nohu.
»Dávej pozor, vole,« řekl Vincek a bodl mě hřebíkem do stehna.
Pochopil jsem, že bude lepší, když s ním pro příště nebudu vyhledávat spory, a v duchu jsem zalitoval, že nebyl očkován společně s dogou.
»Půjdeme?« otázala se Anička.
»Půjdeme třeba do parku,« navrhoval jsem duchapřítomně. Vincek se začal hádat s Aničkou, že mě klidně vezme kamenem do hlavy a že ani nepípnu, protože jsem do ní tvrdej. Spor vyhrál Vincek, který vzal dlažku a dal mi ji potěžkat. Pravil jsem, že je pěkná, a když jsem ji vracel, byla zabalena do desetikoruny. Podíval se na ni, pak na mě a tiše řekl:
»Hamoune, Brázda dává dvacet!« Ale přesto diskrétně odešel. Chtěl jsem Aničku políbit, ale zapomněl jsem na dogu. Ta ovšem nezapomněla na mne, a protože jsem se jí asi líbil, roztrhla mi plášť.
»Promiň,« řekla Anička a dogu okřikla:
»To není diverzant, Kleopatro.« Teprve nyní jsem si uvědomil, že mi před časem Anička vyprávěla, jak dostala k svátku psa od pohraničníků, s kterými má její pionýrský oddíl družbu.
»To je v pořádku,« řekl jsem, »stejně si chci dát kabát zkrátit.« Doga byla zřejmě chápavá, neboť mi v tom okamžiku zkrátila plášť tak dokonale, že mi zbyly jen rukávy
»To nevadí,« volal jsem znovu, »nepotřebuji vlastně kabátek vůbec, vždyť je skoro jaro.« A nesl jsem chatrné zbytky pláště přes ruku, doufaje, že z toho doma spíchnu aspoň penál.
»To je divné, co to zvíře má,« řekla Anička, dívajíc se, jak doga vrčí.
»Nezabýval ses někdy myšlenkami na pašování přes hranice?«
»Kdepak, naopak,« pravil jsem rychle, protože po mně opět Kleopatra nebezpečně vyjela.
»Což dát pejskovi náhubek?« navrhl jsem nesměle a v očích jsem už měl panický strach.
»Proč?« řekla Anička, »vždyť je krotká.«
»Velmi krotká,« uznal jsem, ale jelikož se doga Aničce vytrhla, rozběhl jsem se zoufale k fontáně, která je památná tím, že na ni před měsícem přinutili chuligáni vylézt lékárníka Mnišku a křičet, že veškerý prášky jsou svinstvo. Mezi dogou a koupelí volil jsem koupel. Topícího se mě vylovil po delší chvíli hlídač parku, který moji lázeň ovšem považoval za recesi. Asi čtvrt hodiny mě udržoval hráběma v kašně, svolávaje lidi, aby se šli podívat, že zas mládež provokuje. Teprve když jsem byl všeobecně odsouzen, se uklidnil, vybral od lidí z davu, který se na mě díval, po pětikoruně a odešel uhrabovat cestičky. Vydrápal jsem se se zbytkem sil z tůňky. Měl jsem štěstí, že v davu byl lékař, jenž mě na místě ošetřil a vyrval z rukou staré paní, která mě chtěla upálit, aby byl úrodný rok. Měla smůlu (anebo se znala s »králem Šumavy«), neboť ji nyní hnala doga směrem ke konečné sedmičky Nic zlého jsem té dobré ženě nepřál, ale byl jsem rád, že jsem konečně s Aničkou sám.
»Budeme si povídat,« slíbil jsem zoufale a chtěl jsem ji obejmout. Vtom jsem dostal cihlou do zad.
»Za deset korun toho bylo dost,« blížil se Vincek a mával prakem. Z druhé strany přibíhala doga a hnala před sebou členy klubu českých turistů, kteří se provinili pouze tím, že se zrovna vraceli z Rozvadova. Další sled událostí si přesně nepamatuji. Vím jenom, že hlídač mrštil po Vinckovi rýč, neboť ten šlapal po kytičkách, doga nahnala turisty do řeky k velké radosti otužilců, kteří se domnívali, že je to výsledek jejich náborové akce, a začala znovu žertovat se mnou. Vincek poranil hlídači nohu, ale ten byl i na jedné nebezpečný, přískoky vyrazil ke mně, a když zjistil, že nemám občanský průkaz, demoloval mě postřikem na mšice, volaje:
»Chuligáni vyhubím, jako že jsem Antonín!«
Pak jsem omdlel. Když jsem se probral z bezvědomí, byla Anička již provdána. Od té doby první schůzky vynechávám a chodím rovnou na druhou.

Šimek & Grosmann - Moje první schůzka
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 jáááá jáááá | 30. března 2010 v 13:12 | Reagovat

na hovno

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama